24 Bře Mae Hong Son – odpočinek od turistů

Mae Hong Son je městečko na severozápadě Thajska, které je dosti izolované od zbytku země. Město je uvězněno v horách a mnoho zahraničních turistů zde nepotkáte. A v tom právě tkví jeho krása. Na ulici se neprochází davy Evropanů, ceny jsou lidové, a když večer zajdete na místní tržnici, jedná se opravdu o autentický zážitek. Údolí města Mae Hong Son za svoji izolovanost může děkovat obtížné příjezdové cestě, kterou musíte z města Chiang Mai zdolat. Cesta trvá přes šest hodin a je plná prudkých zatáček a převýšení. Takže když nás minibus v podvečer vyložil ve městě, bylo nám jasné, že se tu pár dní zdržíme, protože absolvovat hned cestu zpět se našim žaludkům opravdu nechtělo.

Kromě cestovatelského tipu, který jsme dostali, byla okolní příroda hlavním důvodem, proč jsme se do těchto končin Thajska vydali. S nadmořskou výškou tu výrazně klesají i teploty, ale hlavně v noci, a tak jsme se těšili, že se konečně příjemně vyspíme. Hned po příjezdu jsme od usměvavé paní domácí do rukou se slovy „cold tonight“ vyfasovali několik dek. Avšak když jsme si v polovině noci přes spacák přehazovali již druhou deku, říkali jsme si, že bychom trochu teplejší noc snesli. Odhadem teploty v noci dosahovaly mezi 10 – 14 stupni Celsia. I přes netropické noční teploty jsme nakonec ve městě zůstali plné tři dny. Našli jsme si hezké ubytování u místního jezera, které je hlavní dominantou centra města a z jedné strany je obklopeno chrámovým komplexem, který je v noci krásně nasvícen, a z další strany je jezero lemováno pěší zónou s pouličním občerstvením. V našich očích má Mae Hong Son výrazný nádech lázeňského městečka a strategickou polohu jako základna pro jednodenní výlety po severu Thajska.

Měli jsme to štěstí, že se ve městě pořádal autentický místní zimní festival podobající se naší Matějské pouti. Možnost návštěvy jsme si první večer nenechali ujít. Ochutnali jsme mnoho delikates na špejli, zhlédli thajský box, podívali se na různá představení a soutěže a potkali snad všechny vesničany na jednom místě.

Výlet do čínské vesničky a na Myanmarskou hranici

Následujícího dne jsme se rozhodli zapůjčit dva motocykly a vydat se do severního cípu regionu, kde se nachází čínská vesnička Mae Aw (Ban Rak Thai) na Myanmarské (Barmské) hranici. Cesta vede táhlým zemědělsky využívaným údolím, kde jsme viděli mnohá rýžová políčka. Předtím, než se silnice zakousne do hor a začne strmě stoupat, jsme se zastavili na vodopádů Pha Sua, kde nás s otevřenou náručí a nulovou znalostí angličtiny vítal místní ranger a s úsměvem od ucha k uchu si zapisoval do svého diáře, že pocházíme z České republiky. Bylo na něm vidět, jak je potěšen, že má další úlovek. Dle počtu záznamů v diáři nemá zahraniční návštěvy opravdu často. Vodopád sám o sobě nebyl ničím fascinující. Nebyl široký, ani vysoký a vzhledem k období sucha jím neprotýkalo ani příliš vody. Ale zastávka to byla hezká a také příjemná krátká procházka k protáhnutí nohou a hlavně zadků z motorek.

Vydali jsme se tedy strmě nahoru do hor, kdy se v prudkých svazích začala Marti motorka projevovat jako výkonnější a poměrně často mě téměř stojícího předjížděla. Marti samozřejmě tvrdila, že je to lepším řidičem a efektivnějším řazením, ale mě se to prostě nezdá 🙂 Po cestě jsme minuly letní královský palác Pang Tong Summer Palace, který dle všech dostupných informací král vůbec nevyužívá. Asi není velkým fanouškem horské turistiky, což je pravděpodobně dáno i jeho vysokým věkem. Přibližně po hodině a půl jízdy jsme se prokousali až do cíle, a to do vysoko v horách položené čínské vesničky Mae Aw. Marti chtěla dojít na Myanmarskou hranici, z čehož já měl respekt a tvrdil, že nás tam ještě zastřelí. Nakonec jsme se po chvíli mého osmělování pomalu rozešli polní cestou směrem k Myanmaru. K našemu překvapení byla na hranici dřevěná budka, v které seděl usměvavý vojín a hrál si se dvěma dětmi. Hranice byla ohraničena neprůstupným plotem z ostnatého drátu a vykácenou poměrně širokou cestou podél. Asi aby se na ni vešel tank v případě potřeby, protože známky po pásovém vozidlu na cestě byly. Udělali jsme si několik fotek Myanmaru, hraniční závory a samotného vojína a vydali se zpět do vesnice. Jednalo se o docela silný zážitek při představě, že ještě několik let zpátky na opačné straně hranice probíhala občanská válka a že ani v dnešní době se nejedná o nejklidnější hranici na světě.

Po prohlídce hranice jsme se vrátili do vesnice a již na první pohled bylo jasně vidět, že tato vesnice je opravdu čínská. Dominantou je jezero, okolo kterého se rozkládá malá vesnička a na svahu jednoho z kopců je vybudován hotel spolu s malou čínskou zdí a Čínou inspirovanou architekturou. Místní se živí hlavně pěstováním čaje a turistickým ruchem, který táhnou čínští turisté, protože nikoho jiného podobajícího se turistovi jsme zde neviděli. Na cestě zpět jsme si udělali ještě zastávku na horské přehradě, která svým rázem a přilehlými lesy připomínala malou Slapskou nádrž.

Výlet na horu Microwave

Druhý den jsme se na doporučení paní domácí vydali směrem na jih na dalekou horu s názvem Microwave. Již od počátku se nám název kopce „mikrovlny“ nezdál. Přibližně po hodině cesty jsme z hlavní silnice odbočili na úzkou asfaltku, která ihned začala strmě stoupat vzhůru. Už pod kopcem jsme ani jeden neměli moc benzínu v nádrži a vyhlídka hodinového výjezdu na vrchol nám moc jistoty nepřidávala. Ale řekli jsme si, že dolů sjedeme vždycky a na hlavní cestě případně někoho odstopujeme. Vydali jsme se tedy na vrchol. Cesta byla hodně strmá a ručička benzínu nebezpečně rychle klesala. Tak ve dvou třetinách se před námi objevila horská políčka plná rajčat, salátů a ostatní zeleniny. Až by člověk nevěřil v jaké výšce a svazích jsou schopni něco pěstovat. Rozhodl jsem se svůj motocykl odstavit vedle cesty s tím, že dále pojedeme jenom na jednom a ten druhý si necháme jako rezervu. Na samotném vrcholu se rozprostíraly dva velké vysílače místních telekomunikací, což nám objasnilo název hory „mikrovlny“. Záhada byla rozluštěna. Na cestě zpět jsme se zastavili ve vesnické benzínce, kterou měl místní domorodec udělanou v garáži.

Den volna a odpočinku

Třetí den jsme začali pociťovat sílu přicházejících veder, kdy i v horách začali teploty stoupat k 35 stupňům, a tak jsme si po dvou týdnech na cestách udělali volný den. To, že jsme v Mae Hong Son zůstali o den déle, bylo dáno také tím, že všechny autobusy směrem do civilizace byly vyprodány. Koupili jsme letenky do USA, naplánovali další týden dopředu v Thajsku a aspoň trochu si odpočinuli. Také jsme se vydali na místní trh, kam se sjíždějí lidé z horských vesnic a snaží se prodat nejrůznější zeleninu a ovoce. S příchodem tmy jsme si udělali romantickou procházku na kopec nad městem, kde je nasvícený chrám a odkud je hezký výhled na osvětlené městečko. Oba jsme se shodli, že Mae Hong Son je krásné poklidné městečko, které určitě stojí za návštěvu a odkud se dají podnikat výlety hor na všechny strany. Pokud si chcete při svých toulkách po Thajsku trochu odpočinou od turistů a dostat se více mezi místní, určitě se do Mae Hong Son vydejte co nejdříve. Proslýchá se, že nízkonákladové aerolinky AirAsia otevřou linku na místní malé letiště, což může navýšit počty turistů a tím narušit jeho neturistickou atmosféru.